Příspěvky k filosofii (Ze spatření)

Heideggerovy Příspěvky k filosofii (Ze spatření) lze oprávněně považovat za jeho druhé hlavní dílo po knize Bytí a čas. Plán na zkomponování celkové skladby Příspěvků měl pocházet již z roku 1932, leč k samotnému vypracování došlo v letech 1936–1938. Příspěvky obsahují první pokus o formulaci a rozpracování myšlení z hlediska dějin bytí, ve kterém již nejde o primát žádného jsoucna, a to ani lidského pobytu, které by v aktu transcendence přes celek jsoucího dosahovalo určení horizontu smyslu bytí, nýbrž o náležitý rozvrh pravdy bytí z patřičně se dějící události jeho spatření. Spatření je jméno pro odehrávající se sounáležitost patřičného přidělení pravdy bytí a náležitého rozvrhování bytí, které naplňuje lidské bytí-tu zejména v aktech myšlení, vytvoření uměleckého díla, státotvorného činu, oběti a lásky. Příspěvky vznášejí požadavek přechodu z konce metafysiky, kdy došlo k vyprázdnění a popření smyslu bytí v podobě úlohy zodpovědět otázku po jsoucnu jakožto jsoucím, do jiného počátku myšlení, ve kterém má docházet k promýšlení otázky pravdy bytí jakožto světliny toho sebe-skrývajícího. V Příspěvcích dochází k tomu, co bylo v Dopise o „humanismu“ ohlášeno pod označením „obrat“. Ten není jen obratem ke spatření události pravdy bytí, nýbrž je obratem samotného spatření, to znamená události onoho protipohybu, v němž sounáleží udílející se pravda bytí s patřičně náležejícím bytím-tu, do kterého se promění někdejší bytnost člověka ve smyslu animal rationale.